Galerie / Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko: rozhovor

Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko: „Pomyslným vracením se do minulosti se snažíme přemýšlet o tom, proč dnešní realita vypadá zrovna takto.”
rozhovor 29. 4. 2024 

Alex Selmeci & Tomáš Kocka Jusko jsou slovenská umělecká dvojice, aktuálně žijící v Praze. Vytváří komplexní intermediální instalace a prostředí, které balancují na pomezí volného umění, designu a architektury. Při tvorbě objektů často pracují s konkrétním obrazem či metaforou, obvykle je vstupním bodem nástroj („tool”) a jeho využití v určité situaci („motive”).

Samostatná výstava Světlo pouhé jedné lampy v Galerii Kostka je tematickým ekvivalentem ke kolektivní výstavě ve velké galerii MeetFactory. Autoři ji pojímají jako náhled nebo volnou kompozici aktuálních děl a objektů, bez cíle jakéhokoliv rozuzlení. Představují především nové objekty ze série Stĺpy a veže, které navazují na exteriérové dílo Kukaň (2023) inspirované architekturou ptactva, vzájemně se ovlivňujícím lidským a zvířecím stavěním obydlí a jeho přeskupováním. Důležitý je zde motiv závětrné strany, jakési bezpečné plochy pro stavbu, růst, ukotvení, vpletení nebo dočasné přečkání. Ve vztahu s objekty jsou v prostoru rozmístěny menší série užitých předmětu, které spoluutváří světelné, zvukové a prostorové podmínky galerie.

Jaký pocit či atmosféru se snažíte svými díly a instalacemi navodit? A je pro vaši práci důležité určité tajemno?

Alex: Myslím si, že je to často základní věc, kterou řešíme při výstavě, jakou bude mít celkovou atmosféru. Přitom ale stále znovu promýšlíme, proč to vlastně tak děláme. Zároveň si v poslední době uvědomuji, že když vycházíme z nějakých větších celospolečenských témat a z různých inspiračních zdrojů od literatury až po běžná fakta, tak nakonec s těmito informacemi pracujeme v něčem dost sochařsky. Nesnažíme se, aby vstupní informace byly lehce čitelné, ale naším záměrem je různými formálními a materiálními prostředky zhmotnit celkový pocit, který z těchto vstupních zdrojů máme. A tajemno je tam možná z toho důvodu, že nechceme zcela odkrývat základ, ze kterého vznikají naše věci.

Tomáš: Když dáváme dohromady nějaký prostor a výstavu, tak je to právě o tom, že řešíme od začátku úplně všechno, jaké tam bude osvětlení, jak se v tom prostoru budou pohybovat diváci atd., což se zároveň objevuje v každém jednom díle – to pomyslné sochařské napětí, co má jakou hmotu, jak je to vysunuté, naklopené, svažuje se nebo se určitým směrem zužuje, řešíme zkrátka materiální, hmotné a např. i optické aspekty. Nevím ale, jestli se to dá vysloveně formulovat jako tajemno, spíše je to jakási neurčitost v našich věcech. I to, že se nedá vždy úplně přesně identifikovat motiv nebo samotný objekt. Možná je to nějaký typ tajemna, ale ten pojem nemáme úplně vydefinovaný.

Alex: Mě ještě napadla jedna věc, že možná to tajemno vzniká i proto, že například i já sama někdy úplně jasně neumím popsat, o čem daný objekt je, protože často vzniká přesně ve chvíli, kdy máme nějaké neurčité myšlenky, které není jednoduché si uspořádat, a je pro nás tak jednodušší přímo vytvořit daný objekt a jím to vyslovit.

Jak moc je pro vás důležitá scénografie? Zvláště na této výstavě jednu z hlavních rolí hraje světlo, které zde v mém vnímání evokuje pocit osamělého člověka jdoucího potemnělou noční ulicí v blíže neurčené budoucnosti. Zvláště pocit osamění se mi tam zdá velmi silný. Je to tak?

Alex: Nejsem si jistá, jestli bych to nazvala osamění, nebo jestli je to pro mě nějaký ústřední motiv, spíše se mi s touto výstavou spojuje určité podivné zastavení. Zároveň jsme poslední dobou často na naše věci dostávali zpětnou vazbu, že působí pokojně, klidně a v určitém smyslu i harmonicky tak, že navozují příjemné pocity. To je pro mě zajímavé, protože je to trochu v rozporu s tím, jak neklidný jsem člověk a právě to zastavení se je pro mě někdy až jako paralýza – když tě něco zavalí tak, že nejsi schopný reagovat. To je jeden z motivů, které tam vnímám – zvláštní zastavení, které je v něčem až možná na sílu.

A vnímáte to v této rovině, že se vaše tvorba posunula až na úroveň scénografie?

Tomáš: Dalo by se to tak nazvat, ale aby to byla plná scénografie, tak by se tam muselo něco odehrávat. Nějaká jiná akce. 

Alex: Tohle je zároveň věc, nad kterou hodně poslední dobou přemýšlíme, že by nás bavilo jít vysloveně až do toho, že postavíme nějakou scénu. Je to do budoucna možná jeden z přístupů, které bychom rádi více rozpracovali. 

Na základě zkušenosti z výstavy v Holešovické Šachtě, kterou jsme společně dělali v roce 2022, mám pocit, že jste se od té doby výrazně posunuli k práci s prostorem samotným. Jakoby se váš přístup, který se pro mě tehdy spíše projevoval v ploše prostřednictvím objektů vystavených buď vertikálně na zdi nebo horizontálně formou určitého pultu, muzejního regálu či ploché vitríny, postupně překlenul do komplexní prostorové scénografie. Alespoň takto jsem to vnímal z vaší diplomantské výstavy na AVU nebo z výstavy v galerii NOD. Co pro vás tedy v rámci výstavy znamená vytvořit objekt, který je již architekturou, podobně jako ve vaší diplomové práci? Tzn. prostředí, které diváka kompletně obklopí, pohltí.

Tomáš: Už když jsme pracovali na výstavě v Šachtě, tak architektura byla tím prvním, co bylo navrženo. Jednalo se tehdy o poměrně jednoduchou architekturu dvou stolů, ale byla účelně vymyšlená pro daný prostor. Chtěli jsme se tehdy čistě technicky vyhnout vystavování na stěnách a odvrátit pozornost diváka od prostoru právě na dva ústřední objekty. Pro mě potom následovala naše diplomka, která byla opravdu velmi architektonická, protože tam jsme postavili průchozí pavilon. Nyní v MeetFactory je to trochu o něčem jiném, protože mám pocit, že se tam vytrácí některé architektonické prvky a spíše je to nastaveno tak, že díla jsou v určitém rozporu s užitými objekty, které se tam budou nacházet. Tyto užité věci mají evokovat prostor interiéru, možná až bytového interiéru, a samotná díla k tomu stojí v protikladu, protože evokují exteriér. Jsou to pro mě ale menší, roztroušené prvky a nebude se jednat o velkou stavbu jako na diplomce. 

U vaší diplomky a taky v NODu jsem to vnímal tak, že měřítko objektu, např. ve formě nástroje, se kterým jste do té doby pracovali, se v této podobě stalo architekturou, neboli dílem, do kterého divák může vstoupit. Je pro vás tenhle směr důležitý?

Alex: Je, ale zároveň to není úplně jednosměrný vývoj, což je dáno i praktickými věcmi. Svou roli například sehrálo i to, že jsme se tehdy dostali k danému materiálu – vyřazeným krabicím – a bylo to také dáno tím, že pavilon, který jsme tehdy stavěli, na sebe převzal rozměry těchto krabic a byl celý dimenzovaný podle toho, co jsme právě měli k dispozici. Což je také jeden z přístupů, které často využíváme. Vždy zkrátka záleží na tom, jaký prostor máme zrovna k dispozici a může se stát, že budeme mít i výstavu, kde jen zavěsíme věci na stěnu a budeme s tím úplně spokojení. Zároveň jsou ale prostorové věci něčím, co nás velmi zajímá. 

Dalo by se obecnější pojetí vizuality vašich prací nazvat jako určitý meziprostor mezi ne až tak vzdálenou budoucnostía nedávnou minulostí? Mnoho ze symboliky, která se ve vaší práci objevuje, člověk vnímá jako náznaky čehosi podvědomě známého, ovšem vytvořeného v naprostém novotvaru. Dokázali byste tento přístup pojmenovat?

Alex: Myslím si, že se to dá vysvětlit i tím, že nás oba velmi zajímají určité prototechnologie, nebo něco, co se využívalo v minulosti. V souvislosti s tím máme oblíbený internetový blog Low Tech Magazine, kde jsou popsány různé vychytávky, které lidi využívali tehdy, když ještě nějaká složitější technologie nebyla k dispozici. Na druhou stranu se ale snažíme nepřemýšlet tak, že bychom měli nějakou touhu se k tomu vracet, nebo že bychom fantazírovali nad tím, že se zase všechno bude dělat zastaralým způsobem. Spíše nás to inspiruje v tom, že se nad současností a budoucností dá přemýšlet ještě trochu jinak než skrze přímočarý technologický pokrok. Mě osobně to v něčem přináší, když to přeženu, naději. Nebo mě to většinou vytrhne z určité deprese z toho, co se děje. Zkrátka přemýšlíme nad tím, jak to tehdy lidé dělali a že často nešlo jen o to, aby byl výsledek co nejrychlejší a nejlevnější, ale že samotná tato aktivita vytvářela různé hodnoty.

Tomáš: My ten historický, archaický nebo low tech princip propojujeme s tím současným, což je v jistém smyslu snaha o vytržení ze zjednodušení, které je momentálně skoro ve všem.

Vnímáte, že mají vaše objekty určitou reverzní trajektorii svého vývoje jako prostředku k získání a uchování moci? Je v nich zakódovaná určitá magie opačného, pacifistického vývoje?

Alex: Ano, je to tak, ale pravděpodobně to souvisí také s tím, že jsme často odkazovali na esej The Carrier Bag Theory of Fiction od Ursuly K. Le Guin. Zároveň je to téma, které mě dlouhodobě zajímá, určitá forma odmítnutí násilí. Velmi mě inspiruje i beletrie – před časem jsem četla román s názvem Vegetariánka od korejské autorky Han Kang, kde hlavní postava cítí, že celá produkce masa plodí obrovské množství násilí. Proto se nejprve rozhodne vynechat maso, ale nakonec dospěje až do stádia, kdy si uvědomí, že skoro každá aktivita v jejím životě plodí nějaký druh násilí. Proto úplně přestane přijímat potravu a rozhodne se stát se stromem – postaví se na ruce, kterými chce vrůst do země a přijímat z ní živiny, nohama pak záření ze slunce a nakonec umírá. Proto, pokud bychom se chtěli úplně zbavit jakéhokoliv spolupodílení se na násilí, tak bychom v podstatě museli přestat existovat, což mě dlouho pronásleduje v myšlenkách, ale nejsem si jistá, jestli se to v našich dílech přímo objevuje.

V některém ze starších kurátorských textů se o vaší práci píše jako o archeologii médií či předmětů a vaše objekty jsou nazývány jako protomédia. Můžete to přiblížit?

Alex: Já myslím, že v tom nejsme tak důslední, aby se to dalo nazývat archeologií. Spíše ten přístup tak, jak ho popisuje Jussi Parikka, nám přijde zajímavý. Když se to velmi zjednoduší, tak nám dává velký smysl, že pomyslným vracením se do minulosti se snažíme přemýšlet o tom, proč dnešní realita vypadá zrovna takto, a nebo jak by mohla vypadat jinak. To zároveň souvisí i s některými staršími díly, kdy jsme jednu dobu používali časovou osu, která byla trochu složitá tím, že jsme v jedné její části vytvářeli objekty z budoucnosti tak, že jsme je zobrazovali z ještě vzdálenější pozice předmětů již odložených v muzeu. Zároveň jsme v rámci jedné z dřívějších výstav spolupracovali s kurátorem Erikem Vilímem, který napsal text, kde se soustředil na téma kočárů a to jak jejich vynález ovlivnil naši lokalitu nebo např. pohyb zboží. 

Zdá se mi, že ke svým objektům přistupujete tak, že někde na samém počátku mají svou užitou funkci, ale to, jakým způsobem následně objekt zpracujete, z něj tuto funkci sejme. Zároveň se to ale neděje doslova, protože stále cítíme, že někde v neupřesněném prostoru minulosti nebo budoucnosti byl/bude tento předmět určen k nějaké funkci, nevíme ale přesně jak a kdy.

Tomáš: Přímo s umísťováním objektů do nějaké pomyslné časové osy již nějakou dobu nepracujeme, alespoň ne tak přímočaře, ale jakási časová neukotvenost se do jisté míry objevuje ve volných i užitých věcech. Co se ale týká našeho vztahu k designu, tak se jedná o vstupní bod, ze kterého se odrážíme. V podstatě ve všech dílech, na kterých nyní pracujeme, se nachází nějaký objekt nebo věc, která někdy reálně existovala. My se ji ale snažíme zpracovat do nové podoby a formy. Na druhou stranu ale užitost těchto věcí a uvažování nad designem je pro nás základ. Když pak pracujeme přímo na užitých věcech, vizuální stránku se snažíme co nejvíce odsunout bokem. Funkčnost a způsob zpracování při výrobě užitých předmětů jsou pro nás zásadní.Lampy v Galerii Kostka navazují na sérii objektů nazvané Stĺpy a veže. Tyto lampy vycházejí z jednoduchého způsobu vztyčování vertikálních staveb, který umožňuje, aby byl vysoký sloup bezpečně postaven, přestože má velmi malé těžiště.

Alex: V případě volné tvorby se často stává, že reagujeme na určitý objekt nebo věc a představujeme si ji v různých situacích, což mě baví. Právě nyní pracujeme na soše v Bratislavě, která připomíná ženskou postavu, jež drží v rukou misky, do nichž by se teoreticky dalo něco zachytit. Misky jsou ale perforované, což je jednoduchá metafora toho, když se snažíme zachytit něco, co nám stále uniká. Pro mě je to jako opakované prožívání emocí, které se snažím simulovat pomocí určitého předmětu.

Tomáš: Alex mluvila o volných objektech, ale momentálně jsme ve fázi, kdy vše, co tvoříme, nelze považovat za volné umění.

Máš na mysli užité objekty, které navrhujete do interiérů?

Tomáš: Ano, ale nejsou to úplně běžné věci. U užitých objektů jsou pro nás důležité požadavky, které by měly splňovat. Zároveň do nich dokážeme vnést určitý divný nebo zlomený přístup, který je přirozený ve volném umění – zkratku či narušení nějakého očekávaného principu. Když se tento přístup přenese do užitého objektu, tak je možné lépe zpracovat i jeho technickou část.

Přepis rozhovoru: Ján Gajdušek, Polla Stankovianska

Alex Selmeci (*1994, Rožňava) a Tomáš Kocka Jusko (*1994, Košice) jsou multidisciplinární umělecké duo, které pod názvem Selmeci Kocka Jusko tvoří od roku 2017. Jsou absolventy Ateliéru současného obrazu na Fakultě umění TUKE v Košicích a v roce 2023 dokončili magisterské studium v Ateliéru intermediální tvorby II Dušana Zahoranského, Pavly Scerankové a Romana Štětiny na Akademii výtvarných umění v Praze. Jejich umělecké projekty byly prezentovány na několika sólových (Galeria TIC, Brno; Berlínský model, Praha; Východoslovenská Galéria, Košice; Temporary Parapet, Bratislava; VUNU Gallery, Košice) a skupinových výstavách (FUTURA Gallery, Praha; Galerie Jelení, Praha; Hotdock Project Space, Bratislava; GAVU, Cheb). V roce 2019 absolvovali rezidenční pobyt v kulturním centru Banská st a nica a v roce 2020 rezidenci v AIR FUTURA v Praze.

Alex Selmeci & Tomáš Kocka Jusko: Světlo pouhé jedné lampy
3. 5. – 7. 7. 2024
Galerie Kostka

Kurátor: Ján Gajdušek
Produkce: Nikol Hoangová
Propagace: Zuzana Kolouchová, Filip Pleskač
Grafika: Jan Arndt
Instalace: Antonín Klouček, Karel Mazač, Oliver Mazač, Samuel Stano, Extended

Kontakty:

Zuzana Kolouchová → PR MeetFactory → zuzana.kolouchova@meetfactory.cz → +420 739 055 862
Filip Pleskač → PR MeetFactory → filip.pleskac@meetfactory.cz → +420 739 521 699