KT / Galerie / Hranice nejednoznačnosti

Hranice nejednoznačnosti
kurátorský text

Záměrem výstavyHranice nejednoznačnosti v Galerii MeetFactoryje nahlédnout za rozostřené hranice volného a užitého umění, jejichž spojení je v současnosti stále přirozenější. Umělci a umělkyně, kteří byli dříve zástupci jasně vymezených kategorií (malba, socha, design atd.), nad svou tvorbou uvažují v daleko širším poli společenských, materiálních i prostorových vztahů. Tento příklon intermedialitě se již dlouho projevuje také na půdě vysokých uměleckých škol, které pomalu upouštějí od striktního vedení svých studentů směrem k volnému či užitému umění a naopak je podporují v mezioborovosti.

Naší snahou je umožnit návštěvníkům setkání s díly deseti autorů a autorek, jejichž tvůrčí balanc na této hranici přináší řadu otázek. Je zde souvislost s technologickým pokrokem a snahou o určitý reverzní pohyb – tedy návrat k rukodělnosti, materialitě a skutečnému fyzickému prožitku při tvorbě a vnímání těchto objektů – v kontrastu k všudypřítomné reprodukci, digitalitě a odosobnění? Je jednou z příčin prolínání uměleckých disciplín i ona organická vizualita růstu, tekutosti přírodních forem i ne-lidských entit, která prostupuje současnou uměleckou scénu západního světa? Můžeme se rovněž ptát, kam tato díla, která stojí na hranici forem, zařadit a v jakých kontextech je v budoucnu vystavovat a uchovávat. A reagují také výstavní a sbírkotvorné instituce na tuto formální rozostřenost? Výstava nemá ambici předložit k těmto otázkám jasné odpovědi, jejich hledání je záměrně přeneseno na samotného návštěvníka, který si zároveň subjektivně volí úhel pohledu, skrze který bude vystavená díla a jejich kontext nahlížet. 

Architektura výstavy může podobně jako díla samotná působit nejednoznačně. I zde jsou diváci postaveni před volbu, zdali se rozhodnou vnímat ji jako rozestavěný interiér s kostrami stěn a náhodně umístěnými objekty, které teprve čekají na správné místo svého určení, jako depozitář muzea či galerie se síťovým rastrem regálů a stěn pro uchování a ochranu uměleckých děl, a nebo jako dosud nedokončenou konstrukci architektury budoucí výstavy.

Paravány a lavičky od uměleckého dua Julia Gryboś & Barbora Zentková propojují materiál textilních vláken a železných konstrukcí. Ruční naplétání jemně kolorovaných přízí vyžaduje hodiny a dny trpělivého soustředění, přináší však odlišný druh vnímání plynutí času, který tuto činnost proměňuje v určitý druh meditace. Samostatné výstavy umělecké dvojice bývají spojeny
s performativním hudebním vystoupením, které v souladu s povahou tvůrčího procesu velmi pomalu graduje až do bodu fyzického vyčerpání hudebníka/performera. Dochází tak k intenzivnímu mísení obrazu, zvuku a tělesného aktu přeneseného na diváka. Obecně se v rámci své tvorby autorky vyjadřují k tlaku na jedince v současné kapitalistické společnosti, k chronické kolektivní únavě i odlišnému pojetí rukodělnosti jako meditativně-terapeutické složky.

Anna Jožová přistupuje k práci se sklem jako k experimentu, kdy potlačením jeho typických vlastností vznikají objekty, vizuálně blízké zcela odlišným materiálům. Pouze malé průzory či drobné odlesky skla vzniklé broušením odhalují jejich původ. Tematicky se Anna vztahuje k vývoji života na Zemi a k důsledkům, které plynou z nekonečné interakce četných druhů, jež ji obývaly, či obývají. V souladu s tímto zaměřením působí oválné objekty ze série Kairo svým matným, drsným a zdánlivě zaprášeným povrchem tvořeným směsí reaktivních oxidů jako fosílie neznámých živočichů z prehistorických dob. Rozměrnější objekty ze série Chrono odkazují k dávným horninám, do kterých jsou místy vrostlé prvky organického nebo anorganického původu a v jejichž prohlubních zamrzla voda.

Závěsné keramické reliéfy Davida Střelečka znázorňují abstrahované krajiny z blíže nespecifikované budoucnosti prorostlé organickými tkáněmi. Místy v nich můžeme tušit postavy, ležící ve spletitém prostředí divoké přírody, místy organická změť ustupuje geometrickému řádu architektonických uspořádání. David Střeleček dlouhodobě tematizuje odtržení lidstva od přírody, ze které samo vzešlo. Uvažuje nad nutností transformace společnosti do stavu propojení s jinými organismy, a to ideálně až na takové úrovni, kdy bychom i lesy, horniny či řeky byli schopni vnímat jako živé entity se svými právy. V práci s keramikou autor pracuje s krystalickými glazurami, jako pomyslný alchymista experimentuje s různými poměry přísad a využívá efektu, kdy při vypalování vznikají v glazuře růstem krystalů zinku tvary podobné listům, květům či travinám.  

Textilní obrazy Judity Levitnerové vznikají technikou pyrografie, jejímž prostřednictvím se pájením pálí a taví textilní struktura vláken. Vzniká tak kresba připomínající tah na povrchu látky, vypálené drážky zároveň vytváří vizuálně i hapticky kontrastní efekt tvrdého na měkké ploše textilie. Tuto materiálovou proměnu autorka navíc doplňuje přidáváním dalších druhů tkanin, které pájením spéká k sobě, čímž vzniká abstraktní vrstvená krajina připomínají experimentální textilní objekty např. Inez Tuschnerové, či vzdáleně odkazující k pájení chemlonových textilií, které byly populární za minulého režimu. V práci Judity Levitnerové jsou podstatné i otázky týkající se genderových stereotypů, ručních prací či recyklace materiálů, a také určité historické rehabilitace použitých technik.

Keramické objekty Johany Hnízdilové využívají estetiku vinoucích se ornamentů rostlin a abstrahovaných těl hadů, draků či bazilišků. Autorka se odkazuje k dávné filosofii ochranné funkce uměleckých předmětů, jako k možnosti úniku před nejistotou a tlakem současné západní společnosti. Zabývá se vztahem kultury a spirituality a nádoby nechává záměrně prázdné, aby je jejich vnímatel mohl naplnit vlastními myšlenkami. Podobně jako Julia Gryboś a Barbora Zentková se vztahuje k meditaci a technice proplétání, jako materiál však nevolí textilní vlákna, ale keramickou hlínu. 

Audrey Large experimentuje se zhmotněným digitálním obrazem a důsledným zpochybněním toho, jak dokáže lidské oko vnímat materialitu. Vizualitu 3D modelů vytvořených prostřednictvím grafických programů je možné vnímat pouze prostřednictvím obrazovky digitálního média/přístoje. Audrey Large však tuto fiktivnost digitálních povrchů přenáší i do reálného světa a její objekty kompletně vytištěné na 3D tiskárnách na první pohled působí nadreálně, jako by omylem vystoupily z digitálního do našeho světa i se všemi vizuálními aspekty, které jsou vlastní jen digitálním modelům uzamčeným v renderech 3D programů.

Tadeáš Podracký nás prostřednictvím svých děl vybízí k přehodnocení vnímání běžných předmětů či materiálů tím, že reinterpretuje kategorie, do nichž jsou na základě svého historického vývoje zařazeny. Jeho tvorbě vždy předchází studium uměleckohistorického kontextu proměny použitých forem, materiálů atd. Zabývá se spekulativní otázkou, co ovlivnilo dějinný vývoj daného objektu a jak by tento předmět či nástroj vypadal, pokud by se určitá historická proměna lidských potřeb a přístupů odehrála jinak. Dalším obsahem, který skrze techniku extrémní rukodělnosti do svých objektů vkládá, je propojení díla s tělem svého tvůrce a to, jak se tato tělesnost promítá do jeho obsahu.

V roce 2021 vytvořil Roman Štětina pro výstavu v galerii Holešovická Šachta sérii objektů tvarově vycházejících ze základních prvků interiéru – paraván, křeslo, lehátko a obraz – tematizující, prostřednictvím práce s ručně proplétanými jutovými vlákny, v širší rovině metaforické propojení celku a všech jeho částí. V MeetFactory jsou nyní vystavena díla z nadcházející série, kde autor rozpracovává téma akustických vzorů. Nahuštěný, pravidelný rastr tkaniny (pocházející např.
z komba značky Marshall) je ze svého středu rozplétán směrem do krajů a rozvolňuje tak původně daný systém, čímž vybízí k zamyšlení se nad rytmem, jeho skladbou, rezonancí i narušení řádu v rámci celku.

Objekty Terezy Vinklárkové, tzv. soft sculptures, jsou vytvořené z recyklovaného textilu a obvykle bývají vystavovány jako součást komponované, relaxačně-terapeutické scény, do které návštěvník vstupuje, aby si odpočinul od všech negativních dopadů současného světa. Kapitalismus, koloniální dědictví, patriarchální nastavení společnosti nebo ekologická krize jsou jen některými z procesů současné západní společnosti, vůči kterým se autorka vymezuje a prostřednictvím svých objektů vytváří safe space, v němž je možné se alespoň na chvíli zastavit mimo negativní dosah těchto vlivů. V souvislosti s jejím uvažováním v kontextu tvořené scény není překvapivé, že těžiště její práce spočívá i v tvorbě videoartu.

Informace o vystavujících

Anna Jožová (*1996) studovala v Ateliéru designu keramiky na Fakultě umění a designu UJEP
v Ústí nad Labem a následně absolvovala ve sklářském ateliéru pod vedením Ronyho Plesla na UMPRUM v Praze. Od roku 2018 prezentovala svou tvorbu na mnoha kolektivních výstavách a veletrzích, například London Design Week, Venice Design Biennial, Czech Grand Design, Glassfest Karlovy Vary. Získala cenu Prague Design Week za nejlepší produkt roku 2019 a dostala se do výběru německé soutěže Talente. Mimo vlastní tvorbu spolupracuje s Vlastimilem Šenkýřem, se kterým tvoří designérské duo pod názvem Kombo.

David Střeleček (*1994) vystudoval sochařství v ateliéru Dominika Langa a Edith Jeřábkové na pražské UMPRUM. V rámci kolektivních výstav představil svou tvorbu např. v galerii Futura, dále pak v autorském duu s Šimonem Levitnerem v galeriích Jelení a 35m2, samostatně vystavoval v 123 gallery v Petrohradské kolektiv (2020), v Holešovické šachtě (2022) a v rámci projektu 1000vases v Paříži (2023). Je jedním z členů audiovizuálního kolektivu BCAA system, svou hudební produkci vydává pod pseudonymem Eva01 a od roku 2022 tvoří vlastní designérskou tvorbu pod značkou Plody Erlanu. 

Tereza Vinklárková (*1996) je absolventkou ateliéru intermédií na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Účastnila se studijních pobytů v KASK v Belgii a na Estonské akademii umění. Vystavovala v brněnské Galerii TIC (2022), Umakart (2020), v galerii Monomach (2018) nebo v Muzeu umění a designu v Benešově (2023). Letos absolvovala měsíční rezidenční program v pražské Pragovce. Je členkou kolektivu lilky_60200 a kurátorkou galerií Umakart a Cejla v Brně. Pod značkou Glorya tvoří produkty z upcyklovaných materialů a second hand textílií.

Tadeáš Podracký (*1989) je absolventem ateliéru skla na UMPRUM v Praze, následně prošel dalším magisterským studiem v oboru Contextual Design na Design Academy Eindhoven. Absolvoval studijní stáže v ateliéru Fine Art na School of Visual Arts v New Yorku a v Ateliéru monumentálního sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. V rámci zahraničních prezentací vystavoval např. v Chamber Gallery New York, Design Miami Basel, FOG San Francisco, Maison et Objet Paris, Mint Gallery London, Mudac Museum Lausanne, Designblok Prague, Salone del Mobile Milano, London Design Festival, Venice Design Biennal. Je držitelem několika mezinárodních ocenění, včetně Czech Grand Design Awards (2014), AD Design Award Germany (2015) a EDIDA designér roku (2022). Společně s Romanou Drdovou vede ateliér K.O.V na pražské UMPRUM.

Audrey Large (*1994) studovala na francouzské Ecole Supérieure d'Arts et de Design of Reims
a v roce 2017 absolvovala Design Academy v Eindhovenu. V letech 2019 a 2020 se zapojila do rezidenčního programu Akademie Jan van Eycka v Nizozemsku. Vystavovala např. v milánské Nilufar Gallery, Centre d’Art Contemporain v Ženevě, v K11 Art Foundation v Hong Kongu a účastnila se také Pařížského veletrhu Maison & Objet. V roce 2019 navrhla trofeje pro svou alma mater Design Academy ocenující absolventy, včetně DAE's Melkweg a Gijs Bakker Awards
a v loňském roce vyhrála designérskou cenu Dezeen Awards za objev roku. Působí v Holandském Rotterdamu a je členkou skupiny holandských designérů Morph Collective.

Polsko-slovenské duo Julia Gryboś (*1988) & Barbora Zentková (*1986) vzniklo za společných studií na Ostravské univerzitě, následně absolvovaly v Ateliéru malby II na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Účastnily se řady zahraničních rezidenčních pobytů, včetně vídeňského Museumquartier, Residency Unlimited v New Yorku, PROGR v Bernu a Contextile Biennale v portugalském Guimarães. Gryboś & Zentková svou tvorbu prezentovaly na desítkách samostatných i skupinových výstav, včetně mezinárodních Neun Kelche v Berlíně, Move Festival v Centre Pompidou, Album Arte v Římě, Horizont Gallery v Budapešti, Kunstverein v Eisenstadt a v centru Nová Cvernovka v Bratislavě. V Čechách byla jejich díla vystavena např. v galerii TIC a Domě umění v Brně, v Národní galerii v Praze a v roce 2021 v MeetFactory představily rozměrnou site-specific instalaci v rámci výstavy One-Legged Pigeon v galerii Kostka. Jsou laureátkami Ceny Oskára Čepana z roku 2016 a v současnosti působí v Berlíně.

Letošní laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Judita Levitnerová (*1994) je absolventkou ateliérů malby na Ostravské univerzitě a intermédií na Fakultě výtvarných umění FaVU v Brně, kde nyní studuje v doktorském programu pod vedením Lenky Klodové. Dosud vystavovala na samostatných výstavách v Galerii FaVU a TIC v Brně, v Galerii města Blanska a DOM Gallery
v Rize. Její tvorba byla zastoupena na skupinových výstavách v pražské Pragovce, v Galerii Kunštát, v Holešovické šachtě nebo v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem. Podílela se na vzniku divadelní hry Sedimenty diagnózy wellness s brněnským HaDivadlem spolu se Studiem Intermedia a od roku 2019 spolupracuje s Galerií 209 v Brně.

Johana Hnízdilová (*1999) studovala grafický design na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a v současnosti je studentkou ateliéru keramiky na pražské UMPRUM. Její tvorba byla prezentována na skupinových výstavách v Galerii Dobromila, na pražském Designbloku, v českém centru v Sofii, v Salonu del Mobile v Miláně a v pražské Galerii NIKA. Je členkou kolektivu Hlinotéka, který vede stejnojmennou keramickou dílnu.

Roman Štětina (*1986) je absolventem Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni, Akademie výtvarných umění v Praze, Umělecké akademie ve Frankfurtu nad Mohanem a laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2014. Zúčastnil se několika zahraničních stáží, například londýnské LUX a Artist-in-residence ve Vídni. Jeho díla byla prezentována v mnoha galeriích doma i v zahraničí, včetně Trafó Gallery v Budapešti, Tenderpixel v Londýně, pražské Národní galerii, NEST v Den Haagu, MNAC v Bukurešti, Manifesta 11 v Curych a James Cohan Gallery v New Yorku. V roce 2011 byl oceněn ESSL Award. V roce 2010 vystavoval v Galerii Kostka v MeetFactory ve spolupráci se Tomášem Moravcem.

Hranice nejednoznačnosti / Boundaries of Ambiguity
3. 5. – 7. 7. 2024

vernisáž výstav: 2. 5. 2024 

Galerie MeetFactory
 

Vystavující: Julia Gryboś & Barbora Zentková, Johana Hnízdilová, Anna Jožová, Audrey Large, Judita Levitnerová, Tadeáš Podracký, David Střeleček, Roman Štětina, Tereza Vinklárková

Kurátoři: Tereza Havlovicová, Ján Gajdušek

Architektura: Sofie Gjuričová, Adam Rýznar

Produkce: Nikol Hoangová

Propagace: Zuzana Kolouchová, Filip Pleskač

Grafika: Matúš Buranovský, Jiří Macků

Instalace: Extended

Kontakty:

Zuzana Kolouchová → PR MeetFactory → zuzana.kolouchova@meetfactory.cz → +420 739 055 862
Filip Pleskač → PR MeetFactory → filip.pleskac@meetfactory.cz → +420 739 521 699