Tuším, že láska vede do labyrintu | rozhovor s režisérem Tomášem Soldánem

Který z živlů je ti nejbližší a proč?
Oheň. Ta kovárna vesmíru a Prométheus s buřtem na vidličce. Taky kvůli očišťování, samovznícené lesy, sluncem vybělená Andalusie, Cádiz! Jeden hořící keř v mlze na severu Španělska, když už mě na cestě opravdu dost bolely nohy. Začátek léta a konec cigarety.

Ve své rozhlasové práci se musíš obejít jen se zvukem. Jsou pro tebe v divadelním médiu, jak ho aktuálně zažíváš, zvuková a vizuální složka rovnocenné, nebo jedna v vychází z druhé, té určující? Četl jsem, že když vznikal vesmír, objevil se dřív zvuk než hmota. Věřil bys této teorii? 
Tak asi na počátku bylo to slovo… Téhle teorii bych věřil. Zvuk prostupuje, spojuje věci za zdí, taky dost pomáhá s rovnováhou. Dokáže naplňovat prostor, nebo vést člověka po strašlivě tenké linii strachu. Zvuk umí nejkrásnější obrazy. Ale při práci v divadle se to snažím potlačovat, aby mě to moc neuneslo jinam. Ze zvuku vychází nějaká uvěřitelnost herců, prostředí, hudby, ale jak správně řekl Matěj Sýkora, člověk musí otevřít oči.

Rád tě pozoruju, jak se napojíš na herce, když čtou a jak s nimi pak dokážeš komunikovat; vycházet z nich, ale přitom je skutečně někam vést. Vůbec se nedivím, že ti důvěřují a přijde mi, že by inscenace právě na tvém spojení s nimi mohla stavět. Kdo je podle tebe dobrý herec, čím se vyznačuje? 
Děkuju. Musí to být obousměrný a já mám obrovské štěstí na lidi. A dobrý herec? Odevzdává se a přitom se pokouší udržet kontrolu. Říká, dělá, žije víc, než by bylo potřeba, ale ví, že část toho všeho musí odevzdat. A ono to potom někde sepne a něco začne hořet. Taky jsem přesvědčenej, že dobrý herec pochybuje. Alespoň trochu, skrytě, ale pochybuje.

Myslíš si, že se budou historici jednou dívat na nedávnou covidovou pandemii jako na zlomovou událost v dějinách?
On to byl trochu sen, že? Já nevím, jestli to byla první z katastrof, nebo jen první z našich katastrof. Ale něco se stalo a mně se ta křehkost světa a lidí, najednou nuceně projevená, v něčem moc líbila. Zní to špatně, protože pro hodně lidí to bylo strašně tvrdý, ale…všechno mělo najednou tu ryze lidskou kvalitu. Četl jsem každý večer přes video svým vyděšeným madridským přátelům španělské překlady Vladimíra Holana, potom, když to šlo, zval známé, aby náhodně vybrali knihu z pozůstalosti Františka a Jana Halasových, co mám doma, a kousek z knížky přečetli. Byl to dost komerčně neúspěšný projekt. Ale první byla Veronika Lazorčáková, vybrala dopisy Suzanne Renaudové Bohuslavu Reynkovi a četla o touze po svobodě o nemožnosti se vymanit ze starých pout a stereotypů, a na konci malou zmínku o tom, že Renaudová bude mít nového žáka – Číňana. A bude pro ni zajímavé zkoumat tu záhadnou rasu… to bylo 24. března 2020. To jde, ne?

Na některých zkouškách jsi mluvil o nefukčních vztazích. Chtěl jsem se tě zeptat, ale pak jsem to vždycky nějak odložil, tak aspoň teď: ty si myslíš, že vztahy mohou být i jiné než nefunkční? 
Ne. Vztahy jsou potíž, ale my se skrze ně velmi efektivně přesvědčujeme o vlastní existenci. A to je výhodné. A taky když dvě zvířata na chvíli v běhu sladí dech, to je taky výhodné.

Láska vede k poréznosti, pak k záboru a potom k čemu?
Kéž by vedla k pivu. Nebo pod hlohový keř. Ale tak nějak tuším, že spíš do labyrintu… ale jak píše Cortázar v románu Nebe, peklo, ráj: Le vent se lève, il faut tenter de vivre...Zvedá se vítr, je třeba zkusit žít. A hlavní hrdina k tomu dodává: „Je třeba zkusit žít? Proč?“

Rozhovor s režisérem Tomášem Soldánem vedl dramaturg Matěj Samec v době zkoušení inscenace podle knihy Marie Pourchet Oheň (premiéra 22. 5. 2024)