Divadlo / Obyčejná žena: rozhovor Kateřiny Součkové s režisérkou Eliškou Říhovou

Inscenace Obyčejná žena je umístěná do prostoru paměti. Co to pro tebe znamená?

Znamená to, že se Ivana Uhlířová jako dcera své zesnulé matky ocitá v prostoru, který jí umožňuje znovu se s matkou setkat. Když se prostor pojmenuje paměť, nabízí to obrovské množství vizuálních metafor, protože ze zkušenosti víme, že paměť funguje v různých úrovních vědomí i nevědomí. Takže na jedné straně jde o cílené vybavování si určité situace (spíše jejího fragmentu) a na straně druhé nikdy nevíme, na co kde šlápneme a co nám to spustí.

Při práci s prostorem jsme vycházeli z toho, co v sále je. Zajímaly nás díry ve zdi, tlačítka, troje dveře nebo vzduchotechnika. To vše zahrnujeme do Ivaniny paměti jako nástroje, skrze které se dá někam dostat. Zároveň jsme chtěli, aby se prostor během představení proměnil, protože matka se po své smrti stěhuje do paměti své dcery. Zabydluje se tam, takže je pro nás velice důležitá podlaha jako podloží nové podoby toho vztahu.
 

Často jsi během zkoušení mluvila o tom, že je pro tebe celá věc jakýmsi rituálem. V čem pro tebe tenhle rituál spočívá?

Je to hledání cesty, jak se dostat k milovanému člověku. Snaha pocítit jeho fyzickou přítomnost skrze opakování jeho slov, skrze hudbu kterou poslouchal nebo jen skrze nějaký objekt. Myslím, že je to rituál proti samotě. Vědomé vzpomínání. 

Mám pocit, že ve svých režiích pracuješ často spíše s pohybem a obrazem než se slovy. V čem jsou pro tebe tyto prostředky přitažlivější, pokud se to tak dá vůbec říct?

Abych řekla pravdu, tak si v tenhle moment přeji, aby pro mě práce s textem byla na stejné úrovni jako vytváření obrazových a pohybových metafor. Myslím si, že právě naše zkoušení mě v tom dost posouvá. V základu jde asi o to, že během mého studia na DAMU nás s mluveným slovem nikdo pracovat neučil. Měla jsem pocit, že to vyžaduje určitý typ myšlení, který neovládám, takže jsem přirozeně začala dělat divadlo, které komunikuje skrz obraz. Zároveň jsem přesvědčena, že to, co člověk vidí, je vždy silnější než to, co slyší, protože vidění je nám vlastní od narození. Mluvení se musíme učit.

V čem pro tebe spočívá proces rozpomínání? Je vůbec možné se k člověku, který odešel, pod všemi těmi vrstvami nějak dostat? 

Myslím, že je strašně těžké mít akt, jako je vzpomínání, pod kontrolou. Annie Ernaux to ve svém textu dokázala, ale ve chvíli, kdy člověk nevzpomíná skrze psaní, ale snaží se mentálně nořit do fragmentů těla, situací  -  k někomu kdo už tu není - vyžaduje to obrovskou koncentraci. Stále nás něco odvádí pryč. Musíme uvařit, nakoupit, vyzvednout děti ze školy, jít do banky. Jsou to takové nekonečné návraty a možná že je klíč v tom, zaměřit se na detail. Nechtít vidět celý pokoj, jak vypadal tehdy a v něm zasazeného člověka, ale spokojit se s růžovým, kulatým knoflíkem na svetru.
To, co nás přibližuje, je přesnost, protože proráží mlhu, ve které jsou všechny výjevy uloženy.

Je v něčem specifický zrovna vztah dcery a matky? S jakými obrazy či asociacemi pro tebe souvisí? Často jsi mluvila o zvířatech, rtěnce, o hledání středového bodu..

Pro mě je vztah matky a dcery neopakovatelný. Je to tělesný vztah dvou lidí, kteří byli jeden. To je také jeden z klíčů té inscenace, že se energie neustále přelévá. Zajímá mě perspektiva, v níž je matka místo. Úkryt, ze kterého jsme vyšli. Po zbytek života hledáme místo, které by fungovalo obdobně.