alternativa 2023: Beatnik Manifesto, El Infierno Musical, Jean-Philippe Gross, Puce Mary

Beatnik Manifesto
Speciální kompozici pro rozsáhlý ansámbl představí turntablista a režisér Dieter Kovačič alias dieb13. Kovačič je aktivním účastníkem vídeňské improvizační scény už od 90. let a kromě vlastní tvorby na rozmezí experimentální elektroniky a hluku je zásadní také fakt, že založil web klingt.org, která sloužila (a do jisté míry stále slouží) jako platforma a útočiště pro velkou část rakouských improvizátorů a experimentátorů. Na Alternativě představí multimediální performance Beatnik Manifesto v podání čtrnáctičlenného big bandu, ve kterém se setkají jeho spolupracovníci z uplynulých let a dekád. Jde přitom o výrazné osobnosti ve svých oborech, které vtisknou vystoupení vlastní styl. Kovačič navíc slibuje jako specialitu zdvojení nástrojů, při kterém odlišné výrazy více vyniknou. Tématem je poťouchlá pocta beat generation. Jako beatnici pracovali s jazzem, fotografií a literaturou, tak dnes dieb13 propojuje experimentální hudbu, video a texty. Nové významy se utvářejí v průběhu koncertu, autorství se předává mezi skladatelem a interprety. Čekejme fragmentární, ale konzistentní hudební jazyk, zvukové i vizuální koláže a všeobecně hutné vyznění.

El Infierno Musical 
Projekt El Infierno Musical vznikl vlastně náhodou. Christof Kurzmann narazil v Buenos Aires na pouliční stánek, kde ho zaujala sbírka argentinské básnířky Alejandry Pizarnik. Její tvorba, která pracuje s motivy hudby, zvuků nebo naopak ticha, ho pak okouzlila natolik, že se rozhodl pro její hudební interpretaci. Původem rakouský klarinetista, vokalista a hráč na elektroniku proto sestavil pětičlenné uskupení mimo jiné s proslulým saxofonistou Kenem Vandermarkem nebo vynalézavým bubeníkem Radian Martinem Brandlmayerem, které nahrálo Alejandře Pizarnik osobitou poctu. Ač totiž El Infierno Musical vychází z jazzové a improvizační scény, jde o záležitost žánry přesahující a fúzující. Možná nejdůležitějším prvkem jsou přitom Kurzmannův citlivý, charismatický přednes a zpěv, které kotví pestré aranže sahající od (free)jazzových hříček přes ambientní zvukomalbu až po komorní pop. V současnosti funguje projekt v nové sestavě, kterou dal Kurzmann dohromady k padesátému výročí autorčina úmrtí a kde vedle Vandermarka figující další oceňované postavy chicagské scény, violoncellistky Liu Kohl a Katinku Kleijn, saxofonistu Tima Rempise a bubenici Lily Finnegan. 

Jean-Philippe Gross
Francouzský hudebník Jean-Philippe Gross rozvíjí tradici experimentální elektroniky, jak se definovala od padesátých a šedesátých let v institucích typu pařížského centra GRM. Jeho tvorba je osvobozená od tradičních hudebních kategorií a pozorně zkoumá možné témbry elektronického zvuku, který funguje jako fyzický jev a ve kterém dochází k nečekaným zlomům a akustickým úkazům. Grossova trpělivá zvukomalba bývá přísně abstraktní a někdy se pohybuje až na hraně hluku, přesto ale dokáže být v pravém slova smyslu psychedelická, když při delším vystavení nečekaně dezorientuje posluchače a narušuje běžné vnímání. Mimo sólovou tvorbu je Gross zapojen do širší francouzské scény a pilně spolupracuje s osobnostmi formátu Jeana-Luca Guionneta, Jérôma Noetingera nebo Lasseho Marhauga.

Puce Mary 
Kdyby se sestavoval výběr nejvlivnějších hlukařů a hlukařek posledních deseti let, Puce Mary v něm nemůže chybět. Dánská hudebnice byla původně spjatá s počátky zásadního kodaňského labelu Posh Isolation. Od agresivního noisu se ovšem rychle vydala směrem, který namísto čirého zvukového teroru akcentoval subtilnější práci s negativními emocemi a čím dál větší nejednoznačnost. Na klíčové trojici desek Persona, The Spiral a The Drought (to už vyšlo u prestižní značky PAN) Frederikke Hoffmeier navazovala na staré industriální projekty typu SPK a Whitehouse a jimi zachycovanou atmosféru velmi lidské temnoty. K hrozivým hlukovým pulzům a procesovanému vokálu přitom postupně přidávala další, jemnější vrstvy a stále více se zaměřovala na důsledné prokreslení v každé skladbě – na každém zvukovém plátně. Puce Mary nastoluje specifickou atmosféru apatie a nechuti, kde působí hudba zároveň odlidštěně a až příliš intimně, zároveň uhranuje dokonalou kontrolou a klidem i děsí. Loňské album You Must Have Been Dreaming představuje další krok její evoluce. Hoffmeier takřka úplně opouští hluk a přechází k expresivním kompozicím s filmovým rozměrem, které s nereálnými chorály a smyčci vykračují vstříc postinternetové avantgardě, aniž by opustily dlouho pilovanou skladatelskou důslednost.

Vstupenky:
350 Kč v síti GoOut
850 Kč celofestivalová permanentka

Akce je součástí festivalu alternativa. Pořádá Unijazz. V případě dotazů kontaktujte pořadatele festivalu, alternativa@unijazz.cz